Do roku 2030 má cena emisní povolenky pro domácnosti dosáhnout minimálně 250 eur za tunu CO2, což je výrazně více než cíl EU 45 eur. Studie EWI tvrdí, že vysoká cena by motivovala k investicím do udržitelných technologií, ale může také zvyšovat životní náklady a vyvolávat politické napětí. Změna chování domácností je prý klíčová pro splnění ekologických cílů EU.
Do roku 2030 by cena emisní povolenky pro domácnosti měla dosáhnout minimálně 250 eur za tunu oxidu uhličitého či jeho ekvivalentu. Takový je klíčový závěr studie Institutu pro ekonomii energií (EWI) při Univerzitě v Kolíně nad Rýnem.
Autoři studie uznávají, že tento odhad výrazně překračuje cíl Evropské komise, který stanovuje cenu na úrovni 45 eur za kus povolenky pro domácnosti. Odhady vycházejí z ekonomické a behaviorální logiky a vycházejí z předpokladu, že krátkodobé mezní náklady na snížení emisí v segmentu konečné spotřeby v EU jsou vysoké.
V praxi to znamená, že abychom splnili klimatické cíle, jako je například program Fit for 55, je nutné provést nákladné investice ve stavebnictví. Dostatečně vysoká cena povolenky může podle EU motivovat lidi k investicím do tepelných čerpadel nebo renovací budov.
Vyšší cena povolenky by podle Evropské unie měla změnit chování domácností, což je nezbytné pro splnění cílů Green Dealu EU. Bez takových změn může být dekarbonizace pomalá a cíle programu by nebyly splněny.
K otázce dotací z výnosu z povolenek by měly mít hlavní prospěch sociálně slabší domácnosti, ale celkově by zátěž spojenou s náklady nesla střední třída. Rozhodování o dotacích je také kritizováno za to, že ho řídí úředníci, což může vést k lobbistickým tlakům a odstraňování inovací.
Povolenky výrazně zvýší životní náklady
Povolenky mohou způsobit inflační tlaky a zvýšení životních nákladů, což může mít politické důsledky. Na druhé straně bez náležitého zdražení pohonných hmot se chování domácností nezmění, a tak by klimatické cíle EU nemohly být splněny.
Povolenka pro domácnosti může mít podle Evropské unie různé ceny, ale pokud nebude dostatečně vysoká, účel boje proti klimatickým změnám bude zmařen. Opatření, která nejsou efektivní, nemají smysl ani v Bruselu.
Průměrná domácnost v rodinném domě může od roku 2030 platit za emisní povolenky mezi 1 000 až 1 250 € ročně, pokud cena dosáhne 250 € za tunu CO2 a dům není zásadně modernizovaný.
Odhad ročních emisí CO2 domácnosti v rodinném domě
Závisí na způsobu vytápění a spotřebě energie. Příklad pro běžný rodinný dům (nezateplený):
| Zdroj | Průměrné roční emise CO2 |
|---|---|
| Zemní plyn (cca 20 MWh ročně) | ~4 tuny CO2 |
| Uhlí (cca 20 MWh ročně) | ~8 tun CO2 |
| Elektřina z fosilních zdrojů | ~2–5 tun CO2 |
| Tepelné čerpadlo (nízkoemisní) | <1 tuna CO2 |
Zavádění emisních povolenek pro domácnosti v EU má jasný ekologický záměr, ale jeho globální efektivita je diskutabilní. Evropská unie se podílí na globálních emisích CO2 zhruba 8–9 %, přičemž velcí znečišťovatelé jako Čína, Indie či USA mají podíl výrazně vyšší – a často bez srovnatelně přísných opatření.
Z tohoto pohledu může být evropská klimatická politika neúměrně přísná vzhledem ke globálním dopadům, pokud ji nesledují i ostatní velcí emitenti. Riziko spočívá v tom, že náklady ponesou evropské domácnosti a podniky, zatímco globální klima se výrazně nezlepší, pokud zbytek světa nezmění kurz.
Další problém je v tom, že emisní povolenky – především pokud jsou příliš drahé – mohou snižovat konkurenceschopnost evropských firem a zvyšovat nerovnost mezi domácnostmi. Nižší příjmové skupiny mají menší možnost investovat do úsporných opatření a jsou relativně víc zasaženy rostoucími cenami energií.
Z čistě ekonomického hlediska tedy emisní povolenky mohou fungovat jako nástroj změny chování, pokud jsou jejich výnosy transparentně a cíleně redistribuovány. Bez sociálně citlivého přístupu se ale stávají regresivní daní, která zatíží běžné občany více než velké znečišťovatele mimo EU.
Úsporné domy jako cesta k nižším emisím i účtům
Jedním z klíčových nástrojů pro snižování emisí v sektoru domácností je výstavba a rekonstrukce domů podle principů energetické efektivity. Nejvyšší standard představují pasivní domy, které díky výbornému zateplení, řízenému větrání s rekuperací tepla a minimalizaci tepelných mostů potřebují k vytápění jen minimum energie – zpravidla do 15 kWh/m2 ročně. V praxi to znamená, že emise CO2 z provozu takového domu mohou být téměř nulové, obzvlášť pokud je využíváno tepelné čerpadlo nebo obnovitelné zdroje energie.
Vedle pasivních domů existují i nízkoenergetické domy (s roční potřebou tepla pod 50 kWh/m2) nebo nulové a energeticky soběstačné domy, které kombinují úspory s výrobou vlastní elektřiny například pomocí fotovoltaiky.
Investice do těchto typů staveb je nejen ekologickým, ale i ekonomickým krokem, který v kontextu rostoucích cen emisních povolenek výrazně snižuje zátěž domácností.
