Letos se mnozí posměšně ptají, kde že je to slavné globální oteplování, když v srpnu nosíme bundy a topíme. Jenže právě prudké výkyvy, extrémní bouřky, sucho v jedněch regionech a nezvykle chladné počasí jinde jsou součástí téhož jevu – změny klimatu. Globální oteplování totiž neznamená, že bude všude pořád tepleji.

Globální oteplování? Řekněte to lidem, kteří si v srpnu přitápějí. Letní teploty připomínají spíš říjen, a mnozí už s úsměvem zpochybňují celou klimatickou vědu. Jenže zatímco u nás prší a fouká, jinde hoří tisíce hektarů lesů, řeky vysychají a teploty překonávají historická maxima. 

Počasí se nezbláznilo, jen přestává fungovat tak, jak jsme byli zvyklí. Silnější bouře, delší sucha, kratší zimy, vyšší vlhkost, častější extrémy. Vědci před tím varovali desítky let a čísla jim dnes dávají za pravdu. Pojďme se tedy místo dojmů podívat na data, jak se vyvíjí teplota planety, koncentrace skleníkových plynů i hladiny moří. 

A hlavně - má smysl evropská snaha o změnu? 
Když zbytek světa zatím příliš nereaguje?

Teploty rostou – a velmi rychle

Podle měření NASA a NOAA byla průměrná globální teplota v roce 2023 o 1,2 °C vyšší než v období let 1850–1900, které slouží jako referenční období před nástupem průmyslové revoluce. Devět z deseti nejteplejších let v historii měření nastalo po roce 2010. Roky 2016, 2020 a 2023 jsou rekordní a podle předběžných údajů by rok 2024 mohl tato čísla ještě překonat. Zatímco ve 20. století se globální teplota zvyšovala v průměru o 0,07 °C za dekádu, od roku 1981 je to už 0,18 °C každých deset let. Trend je zřejmý a rychlost změn bezprecedentní ve srovnání s minulostí.

CO2 a další skleníkové plyny v historickém kontextu

Skleníkové plyny v atmosféře – zejména oxid uhličitý (CO2), metan (CH4) a oxid dusný (N2O) – jsou hlavní příčinou oteplování. Kombinace těchto plynů zvyšuje tepelné zadržení atmosféry a posiluje skleníkový efekt. Vývoj odpovídá tempu spotřeby energie a expanzi moderní civilizace v posledních dvou stoletích.

CO2  (Oxid uhličitý) vzniká především spalováním fosilních paliv, odlesňováním a v menší míře také z cementářství a dalších průmyslových procesů. V předindustriálním období byla koncentrace CO2 v atmosféře přibližně 280 ppm (částic na milion). V roce 2024 překročila hranici 430 ppm. 

Metan je mnohem účinnější skleníkový plyn, ale v atmosféře setrvává kratší dobu. Jeho koncentrace vzrostla od roku 1750 z přibližně 700 ppb na dnešních 1900 ppb, přičemž hlavními zdroji jsou energetika, zemědělství a úniky při těžbě ropy a plynu. 

Oxid dusný (N2O), často spojovaný se zemědělstvím, zejména s používáním umělých hnojiv, má sice skleníkový účinek, ale jeho koncentrace i vliv jsou oproti CO2 či CH4 podstatně menší. Od roku 1750 vzrostla koncentrace N2O z 270 na 330 ppb, což je pomalejší a méně výrazný nárůst než u ostatních dvou plynů. Navíc zemědělství jako celek přispívá k emisím méně než je obecně mediálně deklarováno – a časté zjednodušování v debatě přehání jeho roli ve srovnání s energetikou a průmyslem.

Jak se měnila teplota v průběhu staletí

Když se podíváme na klimatická data za posledních 800 let, vidíme období přirozených výkyvů. V období mezi 14. a 19. stoletím došlo k tzv. malé době ledové, kdy teploty v Evropě a části Severní Ameriky výrazně poklesly. Tento pokles však nebyl globální a jeho příčina je dodnes diskutována. Od přelomu 19. a 20. století začala globální teplota pozvolna růst. Tento růst se po roce 1950 výrazně zrychlil. Data z ledovcových vrtů, sedimentů, letokruhů a satelitních měření potvrzují, že aktuální oteplování je mimořádné v porovnání s předchozími staletími. Rychlost a rozsah změn nemá v moderní historii obdoby.

Tání ledovců, stoupání oceánů a extrémy

Oteplování planety má měřitelné důsledky. Hlavními ukazateli jsou úbytek ledovců a trvale zaledněných oblastí a stoupající hladiny oceánů. Grónský ledový štít ztrácí ročně přibližně 280 miliard tun ledu, Antarktida přichází o dalších 150 miliard tun. Od roku 1900 se hladina oceánů zvedla přibližně o 14 centimetrů, přičemž tempo stoupání se v posledních desetiletích zrychluje. Oproti průměrným 1,4 mm ročně ve 20. století dnes hladiny stoupají tempem přes 3 mm ročně. Změny klimatu přinášejí i extrémní výkyvy počasí – vlny veder, sucha, přívalové deště, hurikány či požáry. Tyto jevy způsobují obrovské škody na infrastruktuře, přírodě i zdraví obyvatel.

Když se chce, tak to jde - ozonová vrstva na cestě k obnově

Ozonová vrstva je klíčová pro ochranu života na Zemi, neboť absorbuje nebezpečné UV záření. V 80. letech 20. století došlo k výraznému úbytku ozonu v důsledku používání freonů. Naštěstí byl přijat Montrealský protokol (1987), který vedl k zákazu látek poškozujících ozon. 

K protokolu se postupně připojilo všech 198 členských států OSN, včetně USA, Číny, Evropských zemí, Ruska a rozvojových států. To z něj činí dosud jedinou dohodu OSN, kterou ratifikovaly skutečně všechny země světa.

Dodržování protokolu bylo podpořeno vytvořením multilaterálního fondu, který pomáhal rozvojovým zemím s přechodem na alternativní technologie. Díky této kombinaci závazků, kontroly a podpory se podařilo globálně snížit emise CFC o více než 98 % a ozonová vrstva se od začátku 21. století začala pozvolna obnovovat.

Montrealský protokol je tak často uváděn jako důkaz, že i globální ekologický problém lze řešit efektivně – pokud existuje politická vůle, vědecký konsensus a mezinárodní spolupráce.

Když komáři a šakali mění adresu - změna klimatu mění i složení fauny

Jedním z méně nápadných, ale o to důležitějších důsledků klimatických změn je posun výskytu živočišných druhů do vyšších zeměpisných šířek a nadmořských výšek. Teplejší zimy a delší vegetační sezóna umožňují přežívání druhů, které dříve v mírném pásmu nepřežívaly. Česká republika v tomto ohledu není výjimkou – ba naopak, je ilustrativním příkladem.