Výjimečný večer ve Starém Plzenci nabídne víc než jen projekci. Dokument Raději zešílet v divočině, který si z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech odnesl hlavní cenu, doplní debata s Alešem Palánem – respektovaným novinářem a autorem knižní předlohy, jenž umí z lidských osudů vytěžit příběhy s hloubkou i nadhledem. Po filmu bude následovat autogramiáda a prostor pro otázky, které v běžném shonu často zůstávají nevyslovené.

Staroplzenecká podzemní společnost O.P.U.S. má v únoru jasný plán - nejdřív se podívat do šumavské samoty, pak si o ní popovídat s člověkem, který ji uměl převést do slov – a nakonec si tuhle „divočinu“ nechat podepsat. V sobotu 21. února 2026 se ve Velkém sále Lidového domu ve Starém Plzenci chystá projekce filmu Raději zešílet v divočině režiséra Mira Rema, doplněná o diskusi s Alešem Palánem (autorem knižní předlohy) a autogramiádu. Film volně rozvíjí motiv stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šíbíka o šumavských samotářích a z Karlových Varů si odnesl hlavní cenu.

Praktické informace

Kdy: sobota 21. 2. 2026
Open door: 18:00
Start: 19:00
Kde: Velký sál Lidový dům, Stará Plzenec
Vstupné: 120 Kč
Program: projekce filmu + diskuse s Alešem Palánem + autogramiáda

Film, který uvnitř bouří

Na první pohled to může vypadat jednoduše: dva bratři, jedno stavení, pár domácích zvířat, rutina tak pravidelná, že by podle ní šly seřizovat hodinky. Jenže právě v téhle zdánlivé pravidelnosti se skrývá napětí, které zná každý, kdo někdy žil „na hromádce“ – s rodinou, partnerem, spolubydlícím, nebo třeba s vlastní hlavou. Průvodci filmu jsou dvojčata František a Ondřej Klišíkovi, věčné děti žijící ve svém magickém světě. Sdílejí každý den, každou rutinu i každou myšlenku. Navenek působí jako zrcadla, uvnitř jsou to ale dvě odlišné duše.

Roky neoddělitelného soužití jim začínají přerůstat přes hlavu. Franta sní o úniku – o létání, o světě za zdmi, které ho svazují. Ondra zůstává zakořeněný v tom, co zná, co drží, co dává jistotu. A někde mezi tím visí otázka, která je vtipná i děsivá zároveň:

Je vůbec možné utéct, když celý svět nosí vaši vlastní tvář?

Miro Remo, režisér - ostrý, něžný i satirický

Režisér Miro Remo patří k tvůrcům, kteří se nebojí dokumentem „pohnout“ – nejen informovat, ale také provokovat, přemýšlet obrazem a vytěžit z reality emoci i humor. Vyrůstal na severozápadním Slovensku a po přijetí na VŠMU v Bratislavě (režie dokumentárního filmu) zanechal studia mechatroniky na Trenčínské univerzitě. Už jeho studentské filmy se objevovaly na festivalech po celém světě a posbíraly dohromady desítky ocenění. Největší raný úspěch zaznamenal s krátkometrážním portrétem Arsy-Versy (2003), originálním a přitom lidsky blízkým pohledem do rodiny a času.

V celovečerním debutu Comeback (2014) zachytil restart dvou mužů, kterým dlouholetý pobyt ve vězení „zmrazil“ budoucnost. A v satirickém dokumentu Cooltúra (2016) namířil osten proti komercializaci a banalizaci kulturního prostředí na Slovensku. Remo tak často chodí po hraně – ale ne proto, aby shazoval. Spíš aby se podíval pod povrch, kam se člověk běžně kouká jen koutkem oka.

Raději zešílet v divočině do jeho filmografie zapadá přesně tím, jak dokáže být současně poetické i syrové. Divočina tu není póza ani turistický suvenýr. Je to životní styl, obranný mechanismus, někdy i úkryt. A taky zrcadlo, ve kterém vidíme vlastní civilizační únavu – jen s tím rozdílem, že Klišíkovi si svůj „offline režim“ nevybrali jako víkendový detox, ale jako život.

Aleš Palán - novinář, který umí naslouchat

Součástí večera bude debata s Alešem Palánem, autorem knižní předlohy, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí žurnalistiky a literatury – a v obou oborech umí to nejtěžší: ptát se jednoduše, ale slyšet hluboko. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se toulal po Československu, je signatářem Charty 77 a v osmdesátých i na začátku devadesátých let pracoval mimo jiné jako noční hlídač, figurant nebo kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice a psal či spolupracoval s řadou médií a institucí (například Jihlavské listy, Lidové noviny, Česká televize, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host a další).

Vedl kurzy tvůrčího psaní, získal a posbíral výrazná uznání i nominace: za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu, ocenění následně získal za průvodce brněnským Bronxem Brnox. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami obdržel výroční cenu Českého literárního fondu a jeho rozhovorové knihy se opakovaně objevovaly na špičkách čtenářských anket. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. Od února 2018 do března 2019 byl ředitelem nakladatelství Kalich, nyní působí na volné noze.

Palánův styl je typický tím, že nesoutěží s protagonistou. Nechává ho být. A právě proto mají jeho rozhovory někdy sílu, kterou by „dokonale napsaný“ text bez toho ticha mezi větami nikdy neměl. Debata po projekci tak slibuje nejen zákulisí příběhu, ale i pohled na to, jak se rodí kniha z lidských osudů – a jak se pak z knihy může stát film, který zasáhne publikum napříč festivaly.

Klišíkovi, dvojčata v hlavní roli

František a Ondřej Klišíkovi jsou ve filmu magnetem, od kterého se nedá snadno odtrhnout. Ne protože by „hráli“, ale právě proto, že nehrají. Jejich svět je směsí dětské imaginace, tvrdé práce, něhy ke zvířatům, urputnosti a občas i komického vzdoru vůči tomu, jak by se „mělo“ žít. V jednom momentu může být divák dojatý, v dalším se přistihne, že se směje – a hned nato mu dojde, že se směje i sám sobě.

Vnějškově působí jako dvě strany jedné mince. Jenže uvnitř se jejich potřeby rozbíhají. Franta je ten, kdo sní o pohybu, o útěku, o „létání“. Ondra je ten, kdo drží. Ne nutně z tvrdohlavosti, spíš z přesvědčení, že kořeny mají cenu. A právě v tom je film záludně univerzální: i když nežijeme na samotě, skoro každý někdy stojí mezi tím, co drží, a tím, co táhne pryč.

Jako návštěva cizího vesmíru

Dokumentární natáčení na samotě není jako přijet na lokaci, postavit světla a „dát klapku“. Je to spíš jako vstoupit do domácnosti, kde pravidla nepsal scenárista, ale roky společných zvyků, ticha, práce a vztahů. Režisér i štáb musí být citliví: nepřekážet, nepřerušit rytmus dne, nevynutit si emoci. Zároveň ale musí umět být ve správný okamžik přítomní, protože realita si žádné opakování neobjednává.

U Klišíků to platí dvojnásob. Dvojčata sdílejí prostor i čas tak těsně, že i drobná změna atmosféry může vyvolat reakci. Kamera tu není jen „okem“, ale návštěvníkem. A návštěvníci se na samotě poznají okamžitě – už tím, že se ptají, kam se odkládají boty.

Film přitom nepůsobí jako exotická pohlednice. Nesnaží se říct: „Podívejte, jací jsou divní.“ Spíš tiše pokládá otázku: Co je vlastně normální? Není „divočina“ někdy jen poctivá verze života, zatímco město je sofistikovaná forma chaosu? A není touha utéct občas jen touha, aby se na chvíli vypnuly všechny naše vnitřní notifikace?

Když civilizace zrychlí, divočina dává smysl

Životní smysl se dnes často prodává v balení po třiceti kusech: třicet tipů, jak být šťastný, třicet dní do nové verze sebe sama, třicet způsobů, jak se nezbláznit. Klišíkovi na to mají vlastní metodu: žijí tak, že se smysl života neřeší v tabulce, ale v tom, jestli jsou zvířata nakrmená, jestli je dřevo na zimu a jestli vedle vás stojí někdo, kdo vás zná tak dobře, až to někdy bolí.

A když se to začne „přelévat přes hlavu“, přijde paradoxně úleva: aspoň víte, co vás tíží. V civilizaci se často cítíme špatně, ale musíme si teprve dohledat, proč. V divočině bývá důvod nepohodlí konkrétní: zima, únava, samota, konflikt, strach. Nadsázka je v tom, že někdy je konkrétní problém snesitelnější než abstraktní úzkost. A film tuhle myšlenku umí podat bez moralizování – spíš jako jemné šťouchnutí do žeber, které říká: „Hele, možná nejsi unavený z práce. Možná jsi unavený z toho, že pořád někam spěcháš, aniž bys věděl kam.“

Proč přijít?

Večer ve Starém Plzenci nabídne víc než projekci. Debata s Alešem Palánem může otevřít témata, která se běžně zadrhnou o větu „to je na dlouho“. A autogramiáda je už jen milá tečka: možnost odnést si kus příběhu domů, do města, do bytu, do našeho pohodlného, ale složitého života.

Pokud hledáte kulturní zážitek, který je lidský, chytrý a přitom se nebojí být křehký i vtipný, tak je pro vás 21. února dobré datum.