Úspěšná na venek, rozbitá uvnitř - skrytá daň za roli superženy

Syndrom podvodnice je fenomén spojený s neoliberálním feminismem, který nutí ženy překonávat genderové nerovnosti skrze sebeoptimalizaci. Výzkum ukazuje, že ženy ve vedoucích pozicích cítí tlak na dokonalost, aniž by měly prostor pro zranitelnost.

Média dnes často oslavují „girlboss“ – podnikatelku, která buduje vlastní značku, pracuje 80 hodin týdně a přitom má dokonalý vztah, rodinu i domácnost. Firemní kampaně ukazují ženy, které se „naklánějí“ do zasedaček, nebojí se prosadit a zároveň zvládají být perfektními matkami. Na první pohled to může vypadat, že ženy ve vedoucích pozicích mají více možností než kdykoli dřív.

Zkušenosti i výzkumy ale ukazují jiný obraz - mnoho z nich se cítí vyčerpané, svázané očekáváními a pod tlakem hrát roli, která nechává jen minimum prostoru pro zranitelnost a autenticitu. Tohle napětí souvisí s relativně novou podobou feminismu, která nemusí být tak posilující, jak se tváří.

Neoliberální feminismus

Pojem neoliberální feminismus zavedla v roce 2013 mediatorka a kulturní teoretička Catherine Rottenberg. Použila ho pro popis trendu, kde se forma feminismu zaměřená na individuální posílení (empowerment) propojuje s neoliberální logikou, podle níž by „všechny aspekty života měly být chápány v ekonomických termínech“ – tedy výkon, růst, produktivita.

Tato odnož feminismu sice uznává přetrvávající genderové nerovnosti, zejména v mužsky dominovaném světě vedení, ale odpovědnost za jejich překonání přehazuje na jednotlivé ženy. Vyzývá je, aby na sobě neustále pracovaly, optimalizovaly svůj čas, tělo i emoce a znovu a znovu dokazovaly svou hodnotu.

Pod touto rétorikou „můžeš všechno“ se však skrývá nový typ tlaku: ženy musí svou hodnotu dokazovat nejen mužům, ale často i jiným ženám. Působí tu internalizované předsudky a srovnávání, které nevychází z klasického patriarchátu, ale zevnitř ženských kolektivů. Právě tato kombinace nás dovedla k pojmu „syndrom podvodnice“ – k pocitu, že nikdy nejsem dost, i když dělám maximum.

Nová verze syndromu impostora

Syndrom impostora označuje trvalý pocit sebepochyb a víru, že si nezasloužíte svůj úspěch. Můžete mít objektivně skvělé výsledky, tituly i ocenění, ale vnitřní hlas vám říká: „Měla jsem jen štěstí“, „Byla to náhoda“, „Pomohli mi ostatní – sama bych to nezvládla“.

Pojem vznikl na konci 70. let díky psycholožkám Pauline Clance a Suzanne Imes, které pracovaly s vysoce úspěšnými ženami. Mnohé z nich měly doktorát a významné pozice, přesto se obávaly, že byly do prestižních programů přijaty omylem nebo že by kolegové brzy odhalili jejich „neschopnost“.

Dnešní syndrom podvodné superženy jde o krok dál: nestačí „jen“ být kompetentní. Žena má být vynikající profesionálka, inspirativní leaderka, pečující matka, podporující partnerka a zároveň vždy upravená, výkonná a psychicky odolná. Jakákoli trhlina v této dokonalé fasádě může vnitřně posílit pocit, že selhává – a že „k opravdovým úspěšným ženám“ vlastně nepatří.

Jak se syndrom podvodné superženy projevuje

Na první pohled se může neoliberální feminismus tvářit jako zdroj síly: „Můžeš mít všechno, když budeš dost makat.“ Ve skutečnosti ale mnoha ženám přináší chronickou únavu a vyčerpání. Řada z nich pracuje dlouho do noci ne proto, že to někdo výslovně očekává, ale protože mají vnitřní pocit, že musí – aby si svou pozici obhájily.

Jedna z vedoucích žen popsala svou ranou zkušenost takto:

„Nepotřebovala jsem zdroje, protože jsem chtěla dokázat, že to zvládnu sama… a to byla obrovská chyba.“ Aneta, managerka v korporátní organizaci

V rozhovorech se opakovala i další témata:

Přetížení a neschopnost „vypnout“ – v hlavě běží nekonečný seznam úkolů: práce, děti, domácnost, vztahy, péče o rodiče, vlastní zdraví.
Strach projevit zranitelnost – úzkost, pláč, únava nebo potřeba pomoci jsou vnímány jako slabost, kterou si „leaderka“ nesmí dovolit.
Vnitřní policie mezi ženami – zejména kolem mateřství, návratu z rodičovské, flexibility a kariérních ambicí.

Ženy popisovaly, že se často necítily podporované jinými ženami na vedoucích pozicích. Místo solidarity zažívaly soutěžení, zpochybňování ambicí nebo „testování loajality“ – zvlášť po návratu z mateřské. Zátěž „zvládnout všechno a nikdy si nestěžovat“ se tak stává součástí tiché normy.

Proč nestačí ženám říkat „buďte víc sebevědomé“

Syndrom podvodné superženy nelze vyřešit tím, že budeme ženy učit, jak si stoupnout do pózy Supermana, mluvit hlubším hlasem nebo si pětkrát denně opakovat: „Jsem dost dobrá.“ Problém není v tom, že ženy nemají dost sebevědomí. Problém je v nemožném standardu, který po nich chceme – a který si často nesou i v sobě.

Pokud kultura implicitně očekává, že leaderka bude vždy klidná, perfektně připravená, emočně stabilní, vždy k dispozici a nikdy unavená, pak je úplně logické, že se skutečné ženy cítí jako podvodnice. Ne proto, že by byly slabé, ale proto, že nikdo nedokáže splnit nereálný ideál.

Potřebujeme nové příběhy o úspěchu a ženském vedení

Pokud chceme syndrom podvodné superženy skutečně zmírnit, nestačí individuální „workshopy sebevědomí“. Je potřeba změnit mínění o tom, co znamená být úspěšná žena – v práci, doma i ve společnosti.

To znamená mimo jiné:

normalizovat zranitelnost (přiznání chyby, únava, potřeba pomoci),
oceňovat týmovou práci a sdílení péče místo kultu „vše sama“,
proměnit způsob, jak ženy hodnotí jedna druhou – od soutěžení k vědomé solidaritě,
otevřít debatu o pracovních podmínkách, které umožní skutečnou rovnováhu, ne jen další vrstvu tlaku pod nálepkou „flexibility“.

Jinými slovy: nejde o to naučit jednotlivé ženy lépe snášet nemožné nároky. Jde o to změnit nároky samotné – v jazyce, kterým mluvíme o úspěchu, i ve strukturách, podle nichž firmy a organizace fungují.

Shrnutí AI

Syndrom podvodné superženy je novodobá varianta syndromu impostora. Nejde jen o pocit, že si nezasloužím úspěch, ale o tlak být současně dokonalou manažerkou, matkou, partnerkou, kamarádkou i „girlboss“ ikonou. Jakákoli nedokonalost pak posiluje pocit, že selhávám a „nejsem dost“.

Neoliberální feminismus hlásá, že žena může „mít všechno“, pokud dost pracuje sama na sobě. Místo změny systému ale často přesouvá odpovědnost na jednotlivé ženy, aby se neustále optimalizovaly a dokazovaly svou hodnotu. Tím posiluje tlak na výkon a vede k vnitřnímu pocitu selhání, když ideál superženy nesplní.

Problém není v tom, že ženy nemají dost sebevědomí, ale v tom, že jsou vystaveny nereálnému standardu neustálé kompetence a dokonalosti. Dokud se nezmění kultura a struktury, které tento standard vytvářejí, budou se i sebevědomé ženy cítit jako podvodnice – protože není možné dlouhodobě splnit všechny požadavky současně.

Mnoho žen popisuje, že je často nehodnotí nejpřísněji muži, ale jiné ženy – zejména v tématech mateřství, návratu z rodičovské, ambicí nebo „loajality“. Místo solidarity vnímají soutěžení a vnitřní policii toho, co je „dostatečně dobrá“ matka či leaderka. To dále posiluje pocit, že nikdy neobstojí.

Klíčové je měnit příběhy, které o úspěchu a ženském vedení vyprávíme: oceňovat reálnost místo dokonalosti, podporovat sdílenou péči a týmovou práci, otevírat prostor pro zranitelnost a posilovat vědomou solidaritu mezi ženami. Méně „dokazování, že to zvládnu sama“, více „budování prostředí, kde to nemusím zvládat sama“.