Sady na Olomoucku se potýkají s poklesem sklizně a finanční náročností. Předseda Ovocnářské unie a místní pěstitelé zdůrazňují, že regulace a klimatické změny ohrožují tradiční ovocnářství.
Sady na Olomoucku, kdysi považované za stabilní zdroj místního ovocnářství, se nyní potýkají s vážnými problémy, které ohrožují jejich budoucnost. Situace se zhoršuje natolik, že i malí pěstitelé začínají ustupovat od této tradiční činnosti. Sklizeň jablek a švestek zaznamenala dramatický pokles – z původních 18 tisíc tun se sesypou pouhé 4 tisíce tun jablek, a u švestek z 1 400 tun nezbývá víc než 400 tun. Ve srovnání s rokem 2015 se tyto statistiky jeví jako obzvláště znepokojivé.
Pěstitel Jaroslav Mlčoch, který se stará již řadu let o svůj sad, potvrzuje, že udržování ovocných stromů je čím dál větší výzvou. Podmínky se mění a navzdory pokračujícímu zájmu o lokální trhy, je finanční zátěž výrazná. Podle předsedy Ovocnářské unie ČR Martina Ludvíka, malé sady stojí před dilematem: zůstat či nesetrvat. Pěstitelé, jako je Petr Hýbl z Dětkovic, čelí nejen finanční náročnosti, ale i regulacím, které často znemožňují efektivní správu sadů.
Neustálé změny v regulacích postřiků a ostatních přípravků vytvářejí pro mikropěstitelé náročné obchodní prostředí. Následně se přidávají nepříznivé povětrnostní podmínky — sucha, kroupy, nebo mrazy, což klade další překážky. Na druhé straně, mladší generace ztrácí zájem o tuto tradici kvůli enormní pracnosti a často neadekvátní finanční návratnosti.
Historická role sadů jako biodiverzitních ostrůvků je však nesmírně cenná, poukazuje Zdeněk Špíšek z Univerzity Palackého. Remízy v krajině přispívají k ochraně přírodního bohatství a příznivé mikroklimatu. Avšak filozofie pěstování se mění — lidé kácí stromy, které by za náležitou péči mohly vydržet.
Pěstitelé souhlasí, že investovaný čas a úsilí se v dnešní době nedá jednoduše kvantifikovat. Proto je nezbytné, aby pro ně pěstování představovalo především zálibu. Snižující se počet sadů vyvolává obavy nejen u ekologů, ale i u myslivců, pro které tyto prostředí dodávaly zvěři přirozená útočiště.
Při ukončení pěstování by sadáři měli zvážit nechat stromy stát, neboť jejich odstranění může znamenat ztrátu nejen pro faunu, ale i pro diverzitu krajiny. Zdeněk Špíšek se domnívá, že určitá naděje se objevuje v obnově alejových výsadeb podél nových polních cest, čímž by se ovocné druhy mohly v regionu znovu zakořenit.
Vývoj klimatu a choroby zasáhly některé druhy, jako například meruňky, ale jiné starší odrůdy se vrací do módy a přitahují nové zájemce o pěstování. Přestože jde o malý krok, jakýkoliv nový sad nebo alej může poskytnout úkryt zvířatům, kterým škodí monotónní zemědělské praktiky.
